Zvažovala jsem to dlouho, ale nějak nebyl čas, odvaha, peníze....atd. - výmluvy, výmluvy.
Někam jet mě napadlo už na střední, ale nikdy jsem nic neuskutečnila. Bylo kolem mě spousty lidí, o kterých jsem věděla, že někde nějaký čas žili, ale ještě asi nebyl ten správný čas, abych to zkusila i já.
A najednou je to tu. Je mi 26 a já se rozhodla jet jako au-pair na rok do USA. Konečně mi totiž začalo docházet, že mladší už nebudu a další život už si taky neprožiju. Že nebude žádný "opáčko" a šance udělat věci znovu a jinak. Taže buď teď nebo nikdy. Vím, že jednou, až budu (doufám, že šťastně) vdaná a budu mít svoje děti, tak bych litovala toho, že jsem se nikam nedokopala. Že jsem to aspoň nezkusila.
Zpočátku to moje okolí bralo jako jeden z dalších nápadů, který mě za chvíli přejdou, ale když jsem o tom nepřestávala mluvit ani po 14ti dnech, ani po měsíci, tak jim došlo, že to bude asi vážnější než mysleli :D. Hlavně mamina tomu nemohla věrit, pak zkoušela rozmlouvat, a pak pochopila, že je lepší mě v mém rozhodnutí podpořit a popřát mi šťastnou cestu než cokoliv jiného.
A tak jsem si plná nadšení vyzvedla ve Student Agency přihlášku a.....................ta mi ležela doma dva měsíce!!!! Další zásek...strach?! chci tam vůbec?! Až někdy v říjnu jsem jela na přednášku do Prahy do SA právě o au-pair pobytech. Přednášku měla neskutečně sympatická slečna, která byla rok v NY a stejně jako mě jí bylo 26, když odjížděla a stejně jako mě jí přihláška doma ležela snad 3 měsíce :D no, úplně jsem se viděla. A to mě nakoplo. Začala jsem tedy dávat dohromady všechny věci potřebné k přihlášce - reference, koláž z fotek, maturitní vysvědčení, výpis z RT, kopie pasu, řidičáku, pak ve SA psychologický test a pohovor v aj, a 28.11. jsem vše konečně odevzdala a podepsala smlouvu. A 12.12. mi přišel email že jsem byla akceptována americkou agenturou a tudíž už jsem vidět :)
A teď už jen čekám na první rodinku.......................
